Stare povesti nejen ceske ale z celeho sveta na Blog.cz

Dalmatština nebo dalmátština je východorománský jazyk, jímž mluvilo romanizované obyvatelstvo části západního Balkánu, zejména v dnešních městech Zadar (dalmatsky Jadera), Trogir (Tragur), Split (Spalatro), Dubrovnik (Raugia) a Kotor (Cattaro) a na blízkých ostrovech Krk (Vikla), Cres (Crepsa) a Rab (Arba). V rámci východorománských jazyků byla dalmatština bližší italštině než rumunštině. V této oblasti sídlili kromě dalmatsky hovořícího obyvatelstva také dalmatští Italové a Slované, jejichž jazyk (chorvatština) dalmatštinu postupně vytlačoval. Např. v Dubrovniku k tomu došlo v 16. století. Posledním, kdo tento jazyk ještě ovládal, byl rodák z ostrova Krk Tuone Udaina († 10. 6. 1898), jemuž se podle jeho povolání přezdívalo "Barbur" (dalmatsky "holič"). Na rozdíl od istrorumunštiny a meglenorumunštiny se dalmatština výrazně nemísila s jazykem slovanských sousedů, v důsledku styků s Italy v Dalmácii i na Apeninském poloostrově vstřebávala spíš vlivy italské. Nejsevernější, fiumské nářečí, kterým se na pobřeží západního Balkánu mluvilo, nepočítáme k dalmatštině, ale k benátským nářečím.

Elamština je jeden z mrtvých jazyků Blízkého východu, který byl úředním jazykem Elamské říše a od 6. století i Achaimenovské říše. Společně se starou perštinou a babylonštinou ji lze nalézt na achaimenovských kamenných reliéfech v Bísotúnu, Gandž Náme a Persepoli. Poslední památky s výskytem elamštiny se objevily po dobytí perské říše Alexandrem Velikým.

Nejstarší elamské epigrafické památky lze najít v Súsách. Tento jazyk nazýváme proto-elamštinou a její písmo je tvořeno více než 1000 znaky, z nichž většina jsou ideogramy. Později, v době vlády Akkadských vládců, začali písaři používat nový druh písma odvozený od sumerského písma. Tento druh písma se však používal pouze 250 let. Mezi lety 2500-331 př. n. l. se začalo pro zápis elamštiny akkadského klínového písma, který se skládal ze 130 znaků.